tohle jsem já :)))

Zatím bez názvu :))

Blesk rozčísl temné nebe. Přitáhli si nepromokavé pláště ještě blíže k tělu a podívali se jeden na druhého. Koně, které vedli za sebou, frkali a vzpínali se..

„Orfe, tohle není obyčejná bouřka. Je v ní cosi zlého, nějaká podivná zlá síla. Naši koně jsou na takovéto počasí zvyklí, ale teď? Vyvádějí, jakoby se blížilo něco, co s sebou přináší zkázu a moc, samotnou smrt.. oni to cítí, nejsou hloupí. A navíc, mně se ta bouřka taky nelíbí..“ zašeptala dívka muži, který se brodil blátem po jejím boku.

Orf zvedl zrak k obloze, potom pohledem zastavil na koních, chvíli jen mlčel a pozoroval, jak se koně chovají. Ti podupávali a stříkali tak rozmoklou půdu všude kolem, pohazovali hlavami, z jejich nozder stoupala pára a leskla se jim mokrá srst. Orf obrátil svůj pohled zpět na dívku a tlumeně pronesl: „Máš možná pravdu, sestřičko.. Orint nikdy takhle neblázní. Ale třeba je to jen tím, že je unavený, má hlad a je mu zima.. Pro jistotu budeme opatrní..“ Orfova sestra jen mlčky přikývla a pokračovala v cestě. Její kůň byl o poznání neklidnější, ale pár laskavých slov a trocha otrub, která jim zbyla, napomohla k tomu, že se kůň uklidnil alespoň natolik, že se mohli vydat dál.

Dívka, jmenovala se Kyara, byla vysoká a štíhlá, i přes značnou únavu, která se jí zračila ve tváři, bylo jasné, že je mimořádně krásná. V očích, které měly havraní barvu, soupeřilo její mládí s velkou moudrostí. Měla zvláštní oči.. Její pohled vůbec nebyl lidský, propaloval a dokázal nahlédnout až na dno duše.. Vyzařoval radost ze života, ale i nesmírné vědění, jako by znala vše – od počátku světa až po jeho konec.. Její pohyby byly ladné, i když šla v blátě, v jejím hlase zněla jakási moc, síla a autorita.

Orf měl totožné rysy jako jeho sestra, štíhlý a vysoký, černé oči a krásná tvář. I jeho pohled byl stejný.. Na první pohled bylo jasné, že jsou sourozenci. A že nejsou lidé…

„Bratříčku, řekla bych, že je čas na utáboření. Koně jsou unavení a mně už se také zavírají oči.“ Kyara se podívala po okolí a pak ukázala na skupinku stromů. „ Tam, pod těmi stromy, si rozděláme oheň a odpočineme si.“ Když došli na určené místo, vytáhli z ranců, připevněných j sedlům, deky, odsedlali koně a uložili se. Nad sourozenci zuřila bouřka, ale protože byli vyčerpaní celodenním putováním, spánek, nabízející úlevu a odpočinek, je navštívil brzy.

Probudilo je ticho. Ale ne takové, jaké znali, když se uprostřed noci zaposlouchali do spícího světa.. Toto ticho prostupovalo jejich těly, báli se nadechnout, natož se pohnout. Ve tmě se neozval jediný, sotva postřehnutelný zvuk šeptajícího listí, ani dech dřímajícího zvířete. I vzduch byl nehybný. Po bouřce nebylo ani památky. Bylo takové ticho, jakoby se ocitli někde ve vzduchoprázdnu. Ticho tak strašné, že jim trhalo ušní bubínky..

Najednou, znělo to jakoby někdo v bezprostřední blízkosti vystřelil, praskla pod Orfovou nohou větvička. „Mám divný pocit,“ rozhlížel se Orf. „Jakoby nás někdo pozoroval, cítím něčí přítomnost. Ale nedokážu se na ten pocit soustředit, zaměřit se na něj.“ Kyara kývla a tiše pronesla: „Také mám takový pocit..“ Napadlo ji, že to ticho houstne, že kdyby natáhla ruku, mohla by se ho dotknout. „Také Ti přijde-“ začal Orf a Kyara mu skočila do řeči: „že se to soustřeďuje do jednoho bodu?“ Její slova však náhle zanikla ve zvuku elektrického výboje. Pak se les znovu probudil, ozvalo se šumění větví prastarých stromů, nějaký pták zazpíval ranní píseň, vše se zdálo naprosto v pořádku. Ale byl tu ten pocit, že se vše „zdálo“ být normální.. Kyaře na tom něco nehrálo.. A v tom si to uvědomila. Koutkem oka zachytila tmavou postavu na vzdáleném kopci. K postavě se blížil černý stín. Kyara se nechtěla otáčet.. I když jí rozum říkal, že ji ta postava vidět nemůže, cítila přesný opak. Postava se otočila směrem ke Kyaře, vztáhla ruce a na kratičký okamžik Kyara spatřila úzké rty sevřené v krutém úsměvu. Tmavý stín najednou zmizel, jako by ho ta bytost vsála do sebe.. Víc Kyara neviděla, skácela se k zemi v bezvědomí..

„Kyaro, slyšíš mě?“ nesl se k ní hlas z obrovské dálky. „Neprobouzí se! Co se s ní stalo? Viděl jsem, jak se kácí k zemi, stačil jsem ji chytit, aby si neublížila pádem, ale proč vůbec omdlela?“ Kyara se pokoušela vzpomenout si na těch pár posledních okamžiků předtím, než omdlela.. Ale nešlo to, před očima měla stále ten divný sen, plný tmavých stínů a bolesti! Věděla, že v poslední chvíli věděla, co to znamená, ale nemohla si to znovu vybavit..

„Tak už se, sestřičko, prober!“ Kyara otevřela oči a záře svícnů ji oslepila natolik, že je musela s bolestí znovu zavřít.. Tiše vzdechla: „Blíží se hrůza, s jakou tento svět ještě neměl co dočinění..“ Pak upadla do hlubokého, bezesného spánku.

Probudila se až s příchodem nového dne.. Opatrně otevřela oči a rozhlédla se.. Zjistila, že leží ve své posteli a vedle ní spal na židli Orf. Jemně do něj strčila. Bratr okamžitě vyskočil a ulehčeně zašeptal: „ Sestřičko, netušíš, jak moc jsem rád, že jsi se probudila. Spala jsi dva dny! Jak se cítíš? Co se vlastně stalo??“ Kyara se usmála: „Mám hlad, bratříčku..“ A pak už s vážnou tváří dodala: „Nevím, co se stalo.. Něco jsem viděla, ale nemohu si to vybavit.. Jen vím, že takovou hrůzu jsem ještě nikdy nezažila..“ „Hned Ti něco donesu, musíš mít i žízeň. Já jsem nic neviděl, snažil jsem se udržet koně, splašili se.. Pak jsem už jen viděl, jak padáš.. Neboj se, už jsi v bezpečí. Odpočiň si, zůstanu u Tebe.“

Orf na okamžik odběhl a vrátil se s tácem, na kterém bylo nachystané jídlo a džbán vody se sklenicí. Zatímco Kyara jedla, Orf vyprávěl, jak ji připevnil ke koni a odvezl domů.. Bylo uklidňující poslouchat jeho melodický hlas, se kterým Orf dokázal dělat divy. Kyara znovu usínala a naplňoval ji pocit bezpečí..

Znovu otevřela oči až když slunce bylo vysoko na obloze. Vedle ní ležel tác s jídlem a džbán s ředěným vínem. Opět měla velký hlad, tak se najedla a popíjela k tomu slabé víno… Cítila, jak se jí červená tekutina rozlévá do žil a přináší s sebou energii. Pokusila se vstát z postele. I když se cítila trochu slabá a malátná, velký problém jí to nedělalo. Postel ustlala a vešla do vedlejšího pokoje, kde byl malý bazének s horkou vodou.. Tak, jako v této chvíli, se na koupel Kyara ještě netěšila.. S radostí se svlékla, po schůdcích vešla do bazénu a ponořila se. Každý pór jejího těla vnímal příjemné teplo, koupel byla prosycená vonnými solemi, aromatickými oleji a Kyara cítila, jak se jí uvolňují všechny svaly na těle.. Když se dokonale uvolnila, umyla se, osušila a oblékla si přiléhavé černé šaty, v nichž vynikla její dokonalá postava a bílá, sametově jemná kůže. Dlouhé vlnité černé vlasy jí splývaly v prstýncích kolem obličeje, opisovaly ladné křivky jejího těla a končily hluboko pod pasem.

Potom Kyara vyšla ven z pokoje a zamířila na zahradu, kde šuměla fontána ve tvaru stáda delfínů.. Všude kolem zářily všemi barvami květiny, stromy nabízely vítaný stín, vládla zde mírumilovná atmosféra, podobná ráji.. Ne nadarmo se této zahradě říkalo „Skvost světů“.. Ve větvích stromů zpívali ptáci, kolem Kyary poletovali motýli a nad hlavou jí zářilo slunce, jež se pomalu sklánělo k obzoru na západní straně zahrady a odráželo se v jezírku. Orf seděl na trávě před jezírkem a nad něčím přemýšlel. Kyara potichu přišla k němu, sedla si také a společně si mlčky vychutnávali západ slunce. Žlutý kotouč postupně měnil barvu v oranžovou až hnědočervenou a pomalu pohasínal.. Stíny na zahradě se protahovaly. Orf vzal Kyaru za ruku a odvedl ji do altánku u jezírka. „Miluji západy slunce, protože vím, že ráno zase slunce vyjde a život bude pokračovat dál.. Ale teď mám strach, sestřičko, že by jednou mohlo slunce zapadnout navěky.. Prostudoval jsem všechny naše záznamy o podivných jevech, ale nenašel jsem nic, co by nám pomohlo k ujasnění toho, co se ten večer stalo. Nejdřív jsem si myslel, že je to jen hloupá shoda náhod, ale potom, co jsi omdlela a když jsi mluvila v blouznění, dostal jsem strach.. Když jsi říkala, že se blíží hrůza, jakou svět ještě nepoznal… Vzpomínáš si alespoň na něco, Kyaro?“ zadíval se Orf sestře do očí. V jeho očích se zračila zloba nad nevědomostí a bezmocí.. Kyara dlouho mlčela, snažila se urovnat si myšlenky, oddělit skutečné vzpomínky od pouhých snů… „Já.. nevím, co se přesně stalo, jsem zmatená, míchají se mi dohromady noční můry, představy s realitou.. Ale.. stále vidím tu tvář!“ vyhrkla a zakryla si tvář dlaněmi.. Orf vzal vyděšenou a vzlykající dívku do náručí a chvíli ji jen tak objímal.. Šeptal jí do ucha a hladil po vlasech.. „Sestřičko, tady jsi v bezpečí. Na celém světě není místo, které by bylo bezpečnější. Naše moc nás chrání, Kyaro, neboj se, to bude v pořádku, uklidni se.. Nemusíš o tom mluvit, pokud máš takový strach a tvé vzpomínky tě děsí. Jsi v bezpečí.. Neboj se..“ snažil se ji uklidnit. Kyara zvedla hlavu a i přes závoj slz se jí rozzářily oči a usmála se. „Orfe, zůstal jsi mi jen ty, nikoho jiného na tomto světě nemám. Nevím, co bych si bez tebe počala..“ objala svého bratra a rozplakala se znovu. Když přestala plakat, zvedla zrak, vážně se bratrovi podívala do očí a řekla: „Orfe, já o tom ale musím mluvit. Blíží se něco, s čím se nikdo nesetkal v celém vesmíru, proto jsi v záznamech nic nenašel. Musíme se pokusit najít to v proroctvích, vizích a zapsaných snech.. Tam snad nějakou indicii najdeme.. Ta tvář,“ nadechla se a pokračovala, v hlase jí však zazněl strach, „ta tvář, kterou jsem zahlédla, byla zosobnění zla, byl to náš nový nepřítel, katastrofa.. Ještě nikdy jsem neviděla, že by z někoho sršela takový zloba, nenávist a moc! A ta bolest, kterou mi to způsobilo -“ Kyara se otřásla strašlivou vzpomínkou a znovu bojovala se slzami.. „- nutilo mě to vzpomenout si na mé nejhorší chvíle v životě, na to, jak jsme ztratili sestru a rodiče!“ rozplakala se. Její bratr měl také slzy v očích, sevřel sestru do náručí a tak, dvě postavy v objetí, tam zůstaly dlouho do noci a tiše seděly, hluboko ponořené do svých vzpomínek.

„Orfe, podej mi tu velkou knihu úplně nahoře, v téhle nic není, ani sebemenší zmínka o tom, co by to mohlo být.. Děkuji.“ Usmála se půvabná dívka na svého bratra, když jí podával zmíněnou knihu. „Dávej pozor, ta tam musela ležet hodně dlouho, je zaprášená,“ sfoukl z ní prach a oba se rozkašlali, „hm, ta kniha vypadá, že je velmi stará, ale nepamatuji se, že bych ji někdy viděl..“ prohlížel si ji Orf. „V seznamu knih určitě není, což je neobvyklé.. A jméno autora tu nikde nevidím, a to je ještě zajímavější.“ podivovala se Kyara, když si podivnou knihu od bratra vzala.. Oba sourozenci si přesunuli ke stolu a dívka knihu položila.. „Musí být ještě starší než vypadá, podívej se na tu vazbu. Musí to být jedna z nejstarších, ne-li dokonce úplně nejstarší kniha v naší knihovně! Orfe, to je divné, jakto že ji nemáme v seznamu?“ Kyara se nechápavě podívala na bratra. V očích jí zajiskřila touha po dobrodružství, zároveň však s odleskem strachu. „Co je to zač? V seznamu máme všechny naše knihy. Ledaže by tahle v něm ani být neměla, třeba se nemá číst, co když je nebezpečná?!“ přemýšlela Kyara nahlas..

Kniha byla opravdu zvláštní. Na kožených deskách byly stopy po kovových přezkách, listy byly z tenkého papíru a celá kniha měla na pět tisíc stran. Ke všemu ani neměla název. Občas se stávalo, že autor chyběl, ale aby kniha neměla název… to značilo, že snad ani neměla být napsána. Proč by však někdo psal něco, co se psát nemělo? Třeba je to varování.. Kyara se zlehka dotkla desek.. Cítila zvláštní vzrušení, směsici bázně, touhy po poznání, v konečcích prstů ji šimralo napětí s vlastní Mocí.. Pomalu, zdálo se to celou věčností, otočila vrchní desku a do nosu ji udeřil pach starého papíru, prachu a barvy.. Ani si neuvědomila, kdy zavřela oči.. Pomalu je otevřela a přečetla polohlasem první slova..

„Ty, jenž tato slova čteš, pozorně poslouchej, co Ti povím.. Zde jsou sepsána všechna proroctví! Nezjišťuj, kdo je psal, stejně se to nedozvíš. Věz jen, že mluvím čistou pravdu. Neboj se. Nesmíš tato proroctví zneužít, jinak Tě stihne neštěstí. Vím, kdo jsi a budu s Tebou, povedu Tě, budu Tě hlídat. Věř mi.“

Kyara vzdychla, kolem ní se rozprostřel chlad.. Zachvěla se, více se zabalila do pláště, který měla na sobě, ale chlad jako by prostupoval jejím tělem, celou její osobností.. Podívala se na Orfa, ale ten nejspíš nic necítil.. Nechápala to.. Děsila ji ta kniha, nevěděla, jaký význam mají ta slova, chtěla jim nevěřit.. Ale věřila, uvědomila si.. Najednou ji chlad opustil stejně rychle, jak přišel, v srdci se jí usadil klid.. S důvěrou otáčela další stránky, psané zpočátku nesrozumitelným jazykem, potom už jí důvěrně známou řečí.. Letmo si pročítala proroctví, některým nerozuměla, jiná označovala události dávno minulé.. Orf ji u knihy nechal samotnou, knihu považoval za nesmyslnou sbírku lží, pomyslel si.. Šel zpět do knihovny pátrat dál..

Kyara strávila nad knihou už více než polovinu dne a nebyla ani v půlce.. Stále nenašla jedinou zmínku o tom, co spatřila.. Tedy ano, zánik světa byl prorokován mockrát, ale nic z těchto proroctví nemělo spojitost s tím, co hledala.. S povzdechem se dívka postavila a protáhla se.. Ze sezení ji už bolelo celé tělo. „Asi si půjdu zaplavat“ pomyslela si. Rozhlédla se po studovně a naposled pohlédla na knihu. Přemýšlela.. „Jistě, spousta těch vizí je zajímavá, ale proč nemohu nalézt to, co potřebuji? Třeba ani nebylo toto proroctví nikdy vyřčeno.“ Jenže tuhle představu si Kyara nechtěla připustit.. „Musí být nějaká šance, jak změnit osud.. Prostě musí!“ Najednou ji na knize cosi upoutalo.. Jak byl spis položen na stole, všimla si Kyara, že zadní deska je silnější než ta přední.. Proč? Obrátila knihu a všimla si, že ta zadní deska byla prořízlá a poté znovu slepená.. Neuvažovala, co vlastně dělá, prostě jen vazbu opatrně rozlepila a ani nebyla překvapená, že uvnitř této tajné schránky byla ještě jedna strana knihy.. Bez dechu se dívka opět posadila a přečetla si její obsah..

„Orfe!!“ volala Kyara bratrovo jméno, když běžela na zahradu, kde Orf pročítal spisy ve snaze na něco přijít. „Orfe, našla jsem to! Pojď do studovny, rychle!“ Orf nechal spisy ležet a rozběhl se za sestrou. „Kde? V té knize? Povídej!“ „Je to složitější, uvidíš sám.“ rozrušeně mu v chůzi odpověděla Kyara, když ji Orf doběhl. „V knize byla tajná schránka a v ní další strana s proroctvím!“ „Zbláznila ses?!“ vyděsil se Orf. „Co kdyby tam bylo nějaké kouzlo, co zabije každého, kdo tu schránku otevře? Na to jsi nepomyslela?“ ještě se strachem v očích spílal bratr dívce.. „Nepomyslela..“ přiznala se Kyara.. Až v tom okamžiku jí došlo, jaké to mohlo mít následky a vyděsila se. „Já vím, bratříčku, ale v tu chvíli jsem nepřemýšlela, jednala jsem.. Jako by mi něco říkalo, že to mám udělat a nemusím se bát..“ dodala spíš už jen pro sebe, když vcházeli do studovny..

Studovna byla rozlehlá, se spoustou stolů, židlí i stupénkem pro řečníka.. Jako by se tu dříve scházela spousta lidí a radili se o důležitých věcech, mluvili o běžných událostech nebo sem chodili jen tak, za zábavou.. Kdyby se příchozí zaposlouchal, snad by zaslechl tichou ozvěnu vášnivých diskuzí i smíchu.. Ale sourozenci se nezastavili a zamířili k jednomu stolu a sklonili se nad jedinou stránkou z knížky.. Se zatajeným dechem četli první slova…

Ahojky,
vítejte v mém království :)